.

30 days challenge

a s bratrem byli čtyři | 30 days challenge

6. listopadu 2017 v 19:36 | Katlyn

DEN JEDENÁCTÝ - napiš pár věcí o tvém sourozenci
Po dlouhou dobu jsem byla jedináček. Dlouho dobu jsem chtěla nějakého sourozence a po dlouhých deseti letech se mi toto přání splnilo. Narodil se můj malý bratříček. Dostal jméno Kuba, ale já mu tak nějak už pár let říkám Míšo, nebo Myško. Což neskutečně vytáčí mamku, ale bráchovi to překvapivě nebaví.
Na to, že je mezi náma přes deset let rozdíl, nemáme problémy se hádat a rvát se. Někdy je to až neskutečně překvapivé, že se ještě pořád dokážeme takhle pošťuchovat. Brácha už postupně dospývá a již několik let navštěvuje základní školu. Už ho samozřejmě nebaví tak, jak v první třídě, ale ještě mi nepříjde tak otrávený, jak jsem potom byla ke konci už já. Doufám, že mu to takhle vydrží.
Brácha je strašně ukecanej a rád povídá různé historky. Nejlepší je samozřejmě, když vytáhne něco, co člověk nechce, aby se vědělo a začně to vyprávět ve společnosti více lidí, než jenom mamky. Většinu svého času tráví na telefonu nebo u počítače hraním her, asi jako každé dítě v dnešní době. Avšak každý den má jeden kroužek a co si tak vybavuji, letos má florbal, parkour a fotbal. Ale on to střídá jako hodinky a jak nejsem doma pořád, tak už bohužel nemám takový přehled jako vždycky.
Někdy mi leze neskutečně na nervy, ale to je asi normální. Ale nikdy bych ho za nikoho jinýho nevyměnila. Je to můj malý bráška a já jsem vždy připravena ho ochránit před jakýmkoliv nebezpečím, které mu může hrozit.

tehdy bylo líp | 30 days challenge

5. listopadu 2017 v 20:38 | Katlyn

DEN DESÁTÝ - okamžik, kdy jsi byla nejvíce spokojený se svým životem
Není vůbec lehké říct, kdy jsem byla nejvíce spokejená se svým životem. Vždy bylo něco, co ten pocit naprosté spokojenosti zkazilo. Avšak, kdybych se měla opravdu pořádně zamyslet a prostě vybrat nějaký okamžit, nebo v mém případě období, řekla bych, že se jedná o poslední dva roky.
Za poslední dva roky se můj život změnil. A hlavně k lepšímu. Konečně jsem poznala lidi, se kterými ráda trávím čas a kteří rádi tráví čas se mnou. Může se s nimi bavit o čemkoliv a oni se zase můžou o čemkoliv bavit se mnou. I to, že bydlím jinde, než jenom doma a studuju předmět, který mě zajímá, tomuto pocit prospělo.
Samozřejmě to není stoprocentní spokojenost, protože té asi nikdy nedosáhnu, protože vždy bude něco, co by mohlo být lepší a tak. Ale poslední dva roky byly asi ty nejlepší roky mého života a nyní jsem nejvíce se svým životem spokojená.
Takže buď je to tohle, nebo když jsem byla ještě malé škvrně.

chybí mi to | 30 days challenge

4. listopadu 2017 v 20:17 | Katlyn
Omouvám se, že jsem nenapsala článek dříve. Bohužel jsem měla příliš mnoho povinností do školy, takže jsem neměla čas věnovat se blogu. Ale teď by to už mělo být lepší, takže se můžu zase začít věnovat blogu.


DEN DEVÁTÝ - napiš o něčem, co ti chybí
Je mnoho věcí, které mi chybí v mém životě. Od těch maličkostí, jako jedna oblíbená gumička, kterou se mi povedlo dávno ztratit, až po ty velké jako lidé, kteří zmizeli z mého života. Ale poslední dobou jsem si stále jistější tím, co mi chybí nejvíce. Je to ta bezstrarostnost dětství.
V té době byly jediné věci, co mě trápily, rozbité hračky nebo jedna špatná známka. Nyní jsem pořád ve stresu. Poslední dobou mám pocit, že není den, kdy bych nebyla z něco vystresovaná, kdy bych se nebála, že se něco pokazí, že na něco zapomenu a podobně. Když byl člověk malý, tak ho takové věci netrápily. Neřešil pořád, jestli už má zařízené bakalářky, brigády. Jestli náhodou nemusím něco zaplatit. Jestli nemusí něco nakoupit, V té době byla moje jediná starost, na co si budu ten den hrát. V té době se o všechno starali rodiče a já jsem o takových povinnostech neměla ani tušení. A najednou jsou tyto povinnosti jedinou věcí, na kterou myslím 24 hodin denně. Ano, bezstarostnost mi hrozně chybí.

poslední dva roky | 30 days challenge

30. října 2017 v 21:04 | Katlyn

DEN OSMÝ - popiš poslední dva roky tvého života
Ze začátku jsem neměla vůbec ponětí, o čem bych mohla vlastně psát. Co se mohlo stát pořádného za poslední dva roky, že? Pak mi ale došlo, že před dvěma roky byl rok 2015. A moje maturita a nástup na vysokou školu. A najednou mi v hlavě začnou vyskakovat momenty, které se v posledních dvou letech udály. Ale začněme pěkně popořádku.
Rok 2015 začal vystresovaně, protože se blíži rychlým krokem maturita, což mě neskutečně děsilo. Z dalších pár měsíců si toho upřímně mnoho nepamatuji. Nějakým zázrakem jsem udělala maturita, což ani nevím jak, a pak se blížily příjmačky na vysoké školy. Těsně před maturitou jsem si uvědomila, že vlastně zatím nechci studovat medicínu, na kterou jsem měla podané přihlášky. Takže mi zbývalo dostat se na angličtinu. Kam jsem se díky bohu dostala. Jinak vůbec netuším, co bych dělala.
Tím tedy začala nová kapitola mého života. Vysoká škola. Noví lidé, nové prostředí a samostatnost. Docela jsem se těšila. Kdo by se také netěšil, že? Možnost dělat si všechno po svém a konečně si užívat života. Samozřejmě bylo ještě důležité zajet na nějaký seznamovák, než začne ta škola. Tam jsem se seznámila s holčinou, se kterou se bavíme dodnes. Výborně si rozumíme a padly jsme si do noty téměř okamžitě. (Taky je jediná s kým se ještě bavím z toho seznamováku.) Taky jsem tam měla první pořádný alkoholový okno. Ne, že by to bylo něco, čím bych se chtěla moc chlubit.
Pak přišel první den školy a stěhování na koleje. Pokojík na kolejích byl malučký, ještě o fous menší než mám těď (a to je taky co říct). Spolubydlící docela fajn, ne že bychom se nějak pořádně za ten rok bavily. Což mi také moc nevadilo. Předměty ve škole byly zajímavé (což se nedá říct o některých předmětech nyní) a já jsem se postupně seznámila s lidma, kteří nyní tvoří naši malou smečku. Za ty jsem extrémně ráda, protože bez nich bych mnohokrát na té škole umřela. Vždy jsem se děsila, že se se mnou nebude chtít nikdo bavit a já budu sedět sama v rohu jako puťka. Naštěstí to se nestalo a ti lidi, které jsem za ty dva roky poznala, jsou ti nejlepší, které jsem kdy znala. (A nejlepší z našeho celého oboru.)
Léto nezajímavé jako vždy. Jeden fesťák, nepovedená akce v Ostravě, která je pro všechny daleko, sledování filmů a seriálů. A tak jsem nový školní rok přivítala s otevřenou náručí. Ten už byl o něco náročnější psychicky i fyzicky, ale poznala jsem další skvělé lidi a prohloubila přátelství s těmi, které jsem už znala (a jiné city k jednomu z nich).
Bohužel ty dva roky nebyly jen veselé a objevily se i věci, které jsem nechtěla prožívat. Opustil nás děda po prohraném boji s rakovinou a chvíli před loňskými Vánoci i prababička po velmi dlouhém boji s nemocí. Obě dvě události bolely. Také jsme se rozloučili s naším králíčkem. Všechno to byly věci, které jsem nechtěla zažít, ale prostě patří k životu. Je to tak. A člově se s nimi musím umět vyrovnat, jinak ho život semele a vyplivne jako tuhé maso.
Rozhodně bych poslední dva roky nepoposlala jako ty nejlepší mého života, ale rozhodně to nebyla jedna kalamita za druhou. Šťastné dny se střídaly s těmi špatnými, dobré okamžiky s těmy zlými. Tak to je vždy. Žádný rok není naprosto perfektní, ale ani naprostá kalamita. Člověk se jen musí vyrovnat s těmi špatnými okamžiky a třeba se z nich i poučit a užívat si každého radostného momentu, protože může být rychle pryč.

závislosti mé | 30 days challenge

29. října 2017 v 20:36 | Katlyn

DEN SEDMÝ - vypiš své závislosti
Mám pocit, že se závislotí nezbavuju, ale spíše s každým dalším rokem jich mám čím dál víc, jakoby bych se vedla nějakou zvláštní sbírku. A když už mám pocit, že jsem se jedné zbavila, vrátí se zpátky silnější než kdy předtím a ještě si přivede další dvě.
Mojí největší závislostí je kousání nehtů, se kterým mám prohlém už od mala. Naštěstí dnes ji je již nekoušu, jen si do nic poněkud rypu. Nejhoší se to samozřejmě, když jsem ve stresu a jsem z něčeho nervózní. Už to bylo lepší a po návratu z Řima jsem měla opravdu už pěkně dluhé nehty (alespoň na mé poměry), avšak pak přišel začátek nového školního roku a hromada stresu okolo bakalářky a předmětů a než jsem se nadála, byla jsem tak, kde jsem začala.
Určitě považuji za závislost internet, díky počtu hodin, které na něm strávím. Někdy sleduji hodiny youtube videa (obzvlášť pokud mám dělat něco důležitého), pročítám zajímavé články, sleduji filmy a seriály nebo hraji hry (ať už na internetu nebo offline). Myslím si, že tuto závislost má v dnešní době hodně lidí. Což není vůbec překvapivé.
Rozhodně jsem závislá na sladkém. Nejradějí bych snědla každý den tabulu čokolády, avšak to bych se už rozhodně nevešla to mým oblíbených riflí, ve kterých už jsem teď dost natěsno.
Rozhodně by se našly další menší závislosti, na které nejsem příliš pyšná. Avšak ty se v mém životě tolik nevyskytují, nebo alespoň ne pravidelně. Proto si myslím, že pro dnešek by to i stačilo.

a co za 10 let | 30 days challenge

28. října 2017 v 15:25 | Katlyn

DEN ŠESTÝ - kde by sis přála být za 10 let

Nad touto otázkou přemýšlím často. Přeci jen už mi není osmnáct a každým rokem začíná více a více záležet na rozhodnutích, které dělám. Vždy jsem myslela, že budu doktorem, nebo přesněji patologem, protože jsem plánovala udělat medidínu. Avšak po maturitě jsem se rozhodla, že to pravděpodobně není pro mě (alespoň v té době). Takže to zatím není součástí mého života.
Rozhodně bych chtěla žít ve vlastním s někým, s kým bych chtěla strávit zbytek svého života. Nějaký pěkný byteček nebo třeba malý domeček by byl naprosto perfektní. A jelikož v té době mi bude už 31 (!!), ráda bych měla jedno malé dětátko, nebo alespoň jedno na cestě.
Pokud jde o práci, ráda bych měla nějakou úspěšnou kariéru. Něco, co by mi vydělávalo pořádné pěníze a hlavně by mě to bavilo. Tento rok zakončuji bakalářku, snad. A příští rok plánuji začít jiného bakaláře, nebo možná ještě jednou zkusit tu medicínu.
Samozřejmě bych ráda byla obklopena přáteli a rodinou a prostě byla spokojená se svým životem a tím jak se věci mají. Rozhodně bych chtěla pořád psát a kreslit, třeba vydat i nějakou knihu, pokud se k tomu někdy dostanu. Jedinou věcí jsem si naprosto jistá. Chtěla bych být štastná.

můj největší strach | 30 days challenge

27. října 2017 v 23:04 | Katlyn

DEN PÁTÝ - z čeho máš největší strach
Nad touto otázkou jsem se musela pořádně zamyslet. Jako každý člověk i já mám z mnoho věci strach. Je tedy těžké vybrat pouze jeden jako ten největší.
Jeden z mých největších strachů je ztráta někoho blízkého. Ne, že bych to v životě nezažila, avšak je možné, že tyto zkušenosti jen můj strach prohloubily. Avšak ztráta někoho kvůli nemoci či stáří je jiné, než ztratit někoho v jiné situaci. Mnohokrát se mi stalo, že když se naši nebo někdo jiný, koho jsem očekávala doma, se opozdil, můj mozek si začal představovat ty nejhorší možné situace, které by mohly nastat. To samé jsem prožívala, když mamka byla začátkem září (když jsem byla v Řimě) v Petrohradu a díky plnému programu neodpovídala na esemsky tak často jako obvykle. To ve mně zanechalo nepříjemný pocit, že je něco špatně. Také nepomohlo, že byla v jiném státu.
Můj další největší strach není takto filozofický. Již několik let mám hrůzu z výtahu. Ne, že bych do nich nevlezla, protože se rozhodně nehodlám štrachat několik pater do schodů, to opravdu ne. Jen se necítím dobře v uzavřeném prostoru zvlášťm když nejde z výtahu vidět. Opravdu nemám ráda ty moderné výtahy, kdy člověk cítí pohyb výtahu pouze v podbřišku a neví, kde vlastně je. Pravdou je, že můj strach z výtahů se prohloubil jednou v létě, kdy jsme navštívili s našima strašidelný zámek kousek od Brna. Mezi prvním patrem a přízemím je výtah, který sveze návštěvníky dolů, aby mohli pokračovat v prohlídce. Ve výtahu blikají světla, na stropě je upír (pokud se nemýlím) a člověk má chvíli pocit, že padá volným pádem. Bohužel to bylo něco, co jsem netušila a nemohla se na to připravit. Z toho zážitku si pamatuji jen pocit děsu z pocitu pádu a držadlo, které jsem křečovitě svírala rukou po celou dobu. To, že blikala nějaká světla, či že na stropě bylo něco děsivého, si příliš nepamatuji, téměř vůbec. Samozřejmě jsem poté pár měsíců do výtahu ani nevlezla. Nyní to již není tak hrozné, ale i přesto je nemám v lásce.

můj rukopis | 30 days challenge

26. října 2017 v 14:35 | Katlyn

DEN ČTVRTÝ - fotka tvého rukopisu



kam se chci podívat | 30 days challenge

25. října 2017 v 20:51 | Katlyn

DEN TŘETÍ - vypiš 5 míst, které bys chtěla navštívit
Je hodně míst, kam bych se chtěla podívat. Ostatně tak to má nejspíše každý z nás. Většina lidí by si přála procestovat svět a já k nim rozhodně patřím. Přesto mám místa, kam bych se určitě chtěla podívat.


Londýn


Londýn stále patřím k místům, které chci navštívit, i když v mém případě se zde hodí dodat opět. V Londýně jsem byla již několikrát, avšak to nic nemění. Toto město mám velmi ráda a pokud dostanu příležitost, rozhodně se zde pojedu opět podívat. Třeba se konečně podívat, jak vypadá Londýn v noci. To jsem na mých předchozích návštěvách nezjistila. Nebo si opět zajít do Globe nebo do jiného divadla, nebo si projít muzea, která jsem ještě neviděla.

moje přezdívky | 30 days challenge

24. října 2017 v 20:27 | Katlyn

DEN DRUHÝ - jaké jsou tvé přezdívky a jak jsi je dostala
Nikdy jsem neměla mnoho přezdívek a povětšinou byly odvozené od mého jména a to už ať jméno, či příjmení. Jak už bylo řečeno, moje jméno je Kateřina. Díky tomu mnoho mojích přezdívek bylo odvozené od tohoto jména, jako například Katka, Kačka nebo Káťa. Na všechny tyto přezdívky jsem si zvykla a nikdy mi žádná příliš nevadila. Avšak byla tu jedna, kterou jsem ze srdce nesnášela. Kateřinka. Tak mi říkala učitelka ve druhé třídě na základce, což možná také připělo k tomu, že jsem ji neměla příliš ráda.
Pak tu máme přezdívky, které vznikly z mého příjmení. Jelikož mé příjmení je velmi podobné slovu ježek, tyto přezdívky se točily okolo tohoto slova. Má třídní učitelka na gymplu mi říkala ježek po celou dobu studia. A přezdívku ježurka jsem používala v prvních letech blogování a stráveného času na internetu. Stále mám ještě svůj originální skype pod přezdívkou jezurka21 a to hlavně díky tomu, že přihlašovací jméno se nedá změnit a já nechci ztratit své staré kontakty.
Moje nynější přezdívka vznikla celkem náhodně. Dlouho jsem přemýšlela o přezdívce, pod kterou bych chtěla vystupovat v blogové komunitě, když jsem si zakládala před několika lety svůj první pořádný literární blog. Chtěla jsem, aby byla jednoduše zapamatovatelná a byla podobná mému vlastnímu jménu. Také aby zněla pěkně a nebyla příliš kýčovitá. Doufám, že se mi to tedy povedlo.
 
 

Reklama