.

poslední dva roky | 30 days challenge

30. října 2017 v 21:04 | Katlyn |  30 days challenge

DEN OSMÝ - popiš poslední dva roky tvého života
Ze začátku jsem neměla vůbec ponětí, o čem bych mohla vlastně psát. Co se mohlo stát pořádného za poslední dva roky, že? Pak mi ale došlo, že před dvěma roky byl rok 2015. A moje maturita a nástup na vysokou školu. A najednou mi v hlavě začnou vyskakovat momenty, které se v posledních dvou letech udály. Ale začněme pěkně popořádku.
Rok 2015 začal vystresovaně, protože se blíži rychlým krokem maturita, což mě neskutečně děsilo. Z dalších pár měsíců si toho upřímně mnoho nepamatuji. Nějakým zázrakem jsem udělala maturita, což ani nevím jak, a pak se blížily příjmačky na vysoké školy. Těsně před maturitou jsem si uvědomila, že vlastně zatím nechci studovat medicínu, na kterou jsem měla podané přihlášky. Takže mi zbývalo dostat se na angličtinu. Kam jsem se díky bohu dostala. Jinak vůbec netuším, co bych dělala.
Tím tedy začala nová kapitola mého života. Vysoká škola. Noví lidé, nové prostředí a samostatnost. Docela jsem se těšila. Kdo by se také netěšil, že? Možnost dělat si všechno po svém a konečně si užívat života. Samozřejmě bylo ještě důležité zajet na nějaký seznamovák, než začne ta škola. Tam jsem se seznámila s holčinou, se kterou se bavíme dodnes. Výborně si rozumíme a padly jsme si do noty téměř okamžitě. (Taky je jediná s kým se ještě bavím z toho seznamováku.) Taky jsem tam měla první pořádný alkoholový okno. Ne, že by to bylo něco, čím bych se chtěla moc chlubit.
Pak přišel první den školy a stěhování na koleje. Pokojík na kolejích byl malučký, ještě o fous menší než mám těď (a to je taky co říct). Spolubydlící docela fajn, ne že bychom se nějak pořádně za ten rok bavily. Což mi také moc nevadilo. Předměty ve škole byly zajímavé (což se nedá říct o některých předmětech nyní) a já jsem se postupně seznámila s lidma, kteří nyní tvoří naši malou smečku. Za ty jsem extrémně ráda, protože bez nich bych mnohokrát na té škole umřela. Vždy jsem se děsila, že se se mnou nebude chtít nikdo bavit a já budu sedět sama v rohu jako puťka. Naštěstí to se nestalo a ti lidi, které jsem za ty dva roky poznala, jsou ti nejlepší, které jsem kdy znala. (A nejlepší z našeho celého oboru.)
Léto nezajímavé jako vždy. Jeden fesťák, nepovedená akce v Ostravě, která je pro všechny daleko, sledování filmů a seriálů. A tak jsem nový školní rok přivítala s otevřenou náručí. Ten už byl o něco náročnější psychicky i fyzicky, ale poznala jsem další skvělé lidi a prohloubila přátelství s těmi, které jsem už znala (a jiné city k jednomu z nich).
Bohužel ty dva roky nebyly jen veselé a objevily se i věci, které jsem nechtěla prožívat. Opustil nás děda po prohraném boji s rakovinou a chvíli před loňskými Vánoci i prababička po velmi dlouhém boji s nemocí. Obě dvě události bolely. Také jsme se rozloučili s naším králíčkem. Všechno to byly věci, které jsem nechtěla zažít, ale prostě patří k životu. Je to tak. A člově se s nimi musím umět vyrovnat, jinak ho život semele a vyplivne jako tuhé maso.
Rozhodně bych poslední dva roky nepoposlala jako ty nejlepší mého života, ale rozhodně to nebyla jedna kalamita za druhou. Šťastné dny se střídaly s těmi špatnými, dobré okamžiky s těmy zlými. Tak to je vždy. Žádný rok není naprosto perfektní, ale ani naprostá kalamita. Člověk se jen musí vyrovnat s těmi špatnými okamžiky a třeba se z nich i poučit a užívat si každého radostného momentu, protože může být rychle pryč.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.