.

falling apart like a house of cards

19. října 2017 v 20:21 | Katlyn |  my thoughts

Jsou dny, kdy se člověk cítí, že všechno mu hraje do karet a že se na něj pro jednou usmála štěstěna Že všechno je tak, jak má být, a že to snad ani lepší být nemůže. A pak se to stane, něco, co člověka zlomí. A častokrát to nemusí být ani něco velkého, něco významného. Někdy stačí i malá drobnost, díky které se to všechno začne hroutit. Jen malá obyčejná drobnost.
Už několik týdnů mám pocit, že se mi všechno hroutí pod rukama. Že nic nedokážu udělat správně a všechno, co dělám je špatně. Že sem nepatřím. Že by všem bylo lépe beze mne. Někdy si říkám, že to přeháním, někdy ale dávám svému mozku za pravdu.
Ani nevím, kdy přesně jsem začala mít pocit, že se mi všechno hroutí pod rukama. Prázdniny byly nezáživné, strávené většinu času doma, daleko od všech známých, kteří se pohybují spíše na druhé straně republiky, častokrát sama jen se svýma myšlenkama. To nesvědčí nikomu. Natožpak mně. Pak přišla další věc v podobě hledání bytu na další školní rok. A jak potupně plynuly dny a ztrácely se v nenávratnu, začalo být toto téma stále větším zdrojem stresu. Nepomohlo ani to, že mi v půlce srpna kamarádka odřekla spolubydlení na bytě.
Pak přišlo záři a já jsem si to odfrčela do Říma na deset krásných dní. Nejlepší týden těchno prázdnin i s pár zádrhely, které však nastaly až na konci pobytu, kdy už jsme stejně všichny byly naprosto vyčerpané, takže se to dalo i ustát. Člověk už neměl ani sílu na to, aby byl naštvaný (nebo aspoň vydržel dlouho naštvaný). Jenže i na této krásné dovolené jsem pořád měla na mysli ten byt, který nemáme a blížící se školní rok, kdy nemám kde bydlet. A tak mi nezbývalo udělat nic jiného, než si zajistit bydlení někdo, kde vím, že ho seženu. Nezbývalo mi nic jiného než koleje. (Ano, mohla jsem ještě shánět spolubydlení v bytě s někým cizím, avšak to už plus mínus vyjde na stejno a blbě se dělají prohlídky pokojů z Ŕíma.) Po bydlení v bytečku, kde jsme měli klid a pohodu, mě představa bydlení na kolejích děsila. Ne, že bych na kolejích ještě nebydlela. Celý prvák jsem strávila na kolejích, avšak nebylo to něco, k čemu bych se chtěla vracet. Avšak letos je to alespoň lepší. Tentokrát mám vlastní povlečení, takže to vypadá míň jako v nemocnici, a nějaké drobnosti z domu, ať to vypadá více útulnější. Avšak pořád to není jako mít vlastní byt, kde si člověk může zvát v klidu hosti a nemusí řešit, zdalipak je někdo na pokoji, nebo jestli se tam vůbec vlezou. Alespoň, že spolubydlící je v pohodě.
To, že letos zakončuji snad třetí ročníku studia na vysoké škole, tomu taky moc nepomáhá. Jakmile jsem se zase ocitla ve škole, přišel čas, abych začla řešit bakalářku. Přesněji řečeno vedoucího práce a téma práce. A než jsem se s profesorkou, u které nakonec bakalářku budu dělat, byla jsem dost ve stresu. A pořád jsem. Ještě nám to nehodili do systému a tak mi nezbývá nic jiného než doufat, že ten můj formulář někde neztratili, bo to byl celkem průser. Ještěže samotnou bakalářku budu muset začít psát až v únoru.
Nepomáhá ani to, že jsem konečně došla k doktorce s problémy se žaludkem. Už nějakou dobu mám podezření, že bych mohla mít problém s mlékem a nějakými mléčnými výrobky, ale nechtělo se mi to moc řešit, nebo se to dalo přežít. Avšak po tom Římě už to opravdu bylo nepříjemné a tak jsem se konečně odhodlala tam zajít. Zítra snad budu vědět, čím to je, jelikož bych snad mohla mít výsledky krve. S tím by mohl ze mě spadnout obrovský kámen stresu. Tak snad.
Škola mám tento semestr až nad hlavu, jelikož se snažím, abych toho neměla na přístí semestr příliš. Stejně mi bude zbývat ještě zkouška z druhého jazyka, kterou nesmím posrat, nebo budu muset prodlužovat akorát studium a to fakt kvůli druhýmu jazyku nechci. Takže mám pocit, že nic nestíhám. S děckama jsme si nešli nikam sednout už nejakou chvíli. Zdá se mi, že skoro pořád jen sedím na pokoji a snažím se dělat něco do školy, nebo zírám do zdi a jsem příliš unavená, abych něco dělala.
Zítra se konečně zase po skoro třech týdnech dostanu domů, takže to zase snad bude o něco lepší. Třeba si i s mamkou zajdem na něco do kina. Uvidíme.
A snad příště se mi neposere formátování, když posílám něco profesorovi. Nebo si toho alespoň všimnu dříve, než mu to pošlu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Victoria Eleanor Drake Demonica Wicca Victoria Eleanor Drake Demonica Wicca | Web | 22. října 2017 v 21:30 | Reagovat

Krásný blog

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.